close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Quo vadis? (by Henryk Sienkiewicz)

27. září 2009 v 19:54 |  Kecy o čtivu
Děj Sienkiewiczova nejúspěšnějšího románu se odehrává v Římě za vlády císaře Nerona. Na pozadí milostného příběhu mladého augustiána Vinicia a křesťanky Lygie popisuje ukončení césarovy krutovlády a nástup křesťanství.
Voják Marcus Vinicius se vrací z boje zpět do Říma, kde se v době svého přítele Aula Plauta zamiluje do Lygie, dcery krále Lýgů a římské rukojmí. Svěřuje se svému strýci Petroniovi, ten navrhuje dívku unést na Palatium a později předat Viniciovi. Vše jde podle plánu, dokud se Vinicius v opilosti nezachová k dívce hrubě. Ta odmítá být jeho souložnicí, a ačkoli ho miluje, raději volí útěk za pomoci svého otroka Ursa. Oba se ukryjí mezi ostatními křesťany, zatímco Vinicius je žalem bez sebe. Petronius najímá podlého filosofa Chilóna, aby dívku našel, ten je úspěšný a zavede Vinicia k domu, kde se ukrývá. Vinicius se ji pokusí s pomocí gladiátora Krotona unést, ale zabrání mu v tom Ursus, který Krotona zabije a Vinicia zraní. Lygie Vinicia ošetřuje, při té příležitosti mu poví o své víře. Vinicius nic nechápe, myslí si, že ho Lygie nenávidí kvůli své lásce k Bohu. Postupně se v něm však probouzí zvědavost a zkouší, jestli by byl také schopen milovat Krista. Brzy se uzdraví a po nějaké době je vyzván, aby doprovázen Nerona na cestu do Antia. Tam ho požádá o svolení se s Lygií oženit, jakmile povolení dostane, přichází posel se zprávou, že Řím je v plamenech. Každému je jasné, že město hoří na césarův rozkaz, Vinicius neváhá a spěchá za Lygií. Neví, jestli je na živu nebo mrtvá, riskuje život při hledání v hořících sutinách. Nakonec se dozví, kde se ukrývá, jde za ní a v dojetí se nechá pokřtít. Nero se zatím zalekne nespokojenosti lidu a uvědomí si, že potřebuje viníka, kterého by mu mohl předhodit. Tigellinus, Petroniův úhlavní nepřítel, mu vnukne nápad, svést požár na křesťany. Nero se rozhodne s nimi uspořádat velkolepé hry, při kterých by před očima celého města v bolestech umírali. Brzy tak učiní a mezi těmi, kteří mají být při hrách zabiti, je i Lygie. Ursus ji zachrání před ostrými rohy býka a dav si ho tak oblíbí, že jemu i Lygii vymůže u césara milost. Vinicius s ní odjíždí na Sicílii, kde se jejich láska dočká harmonického konce. Petronius je uvržen v nemilost a spáchá sebevraždu, apoštolové Petr a Pavel jsou ukřižováni. Nakonec i sám Nero spáchá sebevraždu.
Za své historické romány byl Sienkiewicz oceňován, ale i kritizován, zejména za mystifikaci historie ve svých dílech. Quo vadis? v tomhle směru není výjimkou, i zde byl nařčen z idealizace a deformace historických fakt, údajně svou tvorbou znásoboval romantický mýtus a zkresloval pohled na historickou skutečnost.
Motivy z antiky byly v jeho době náramně populární, z toho důvodu, že přadstavovaly odklon od současné politické situace, které každý nemusel rozumět, nebo se k ní nemohl či nechtěl otevřeně vyjadřovat. Na druhou stranu zde byla možnost pomocí alegorie psát právě o současnosti. Román Quo vadis? nicméně tuhle úlohu nehrál.
Z hlediska autentičnosti se kniha dočkala velice příznivých ohlasů, jedná se údajně o nejvěrnější popis života starých Římanů. Sienkiewicz ostatně strávil velice dlouhou dobu zkoumáním historických pramenů, které by ho mohly obohatit o informace z tohoto směru.
Stavba románu je velice zdařilá, celkově jej tvoří dvě vrstvy, křesťanská a pohanská, které se navzájem proplétají a společně gradují. Technicky je kniha rozdělena na tři části. První část tvoří obraz Neronova dvora, únos Lygie a Viniciovo pátrání. Druhá část popisuje Viniciovo vnitřní rozpoložení, city a jeho vztah k Lygii a její víře, napětí stupňuje požárek Říma. Třetí část začíná v ohořelých ruinách, pokračuje pronásledováním křesťanů a končí naplněním Viniciove a Lygiine lásky, smrtí Nerona a Petronia. Díky této stavbě se autorovy daří udržovat čtenáře v neustálém napětí. Z hlediska kompozice je dílo perfektní, až na závěrečnou část, kdy se autor v několika posledních kapitolách a epilogu rozepisuje o tom, jaký konec potkal zbytek postav. Popis smrti obou apoštolů a Nerona působí dojmem spíše povinného dovyprávění započatého příběhu, než uměleckým.
Za román Quo vadis? byl Sienkiewicz v roce 1905 oceněn Nobelovou cenou za literaturu jako historicky první polský i slovanský spisovatel. Kniha byla přeložena do všech živých jazyků a i dnes patří mezi nejčtenější tituly na světě.
 

Podělaný dlaždice

20. září 2009 v 18:52 |  Žádný čas pro život
Nesnáším práci, která je založená na hnusné piplačce. Bohužel jsem to musela dělat celej víkend. Včera jsem čistila krb (naštěstí jsem za to dostala zaslouženou odměnu=P). Dneska jsem drhla dlaždice, a to tak, že jednu po druhé nějakou žiravinou, která mi úplně zasrala ruce. Fuuuuuj. Hnus fialovej. Už si to nechci zopakovat, ale budu muset, protože mě ještě čeká druhá část=(((

Jsem impotentní páááán!

20. září 2009 v 1:14 |  Žádný čas pro život

Doufám, že můj nový objev nebude mít potíže s erekcí=DDDDDDDDD
 


Koncert Elektrick Mann

18. září 2009 v 23:13 |  Žádný čas pro život
Já vlastně ani nevím, jak bych ho měla popsat. Nestačí slovo úžasný? K vyjádření toho, jak to bylo dokonalý, určitě ne. Tak to zkusím s použitím více slov.
S kámoškou jsme došly v osm, i když začátek měl být o půl deváté. Aby to bylo krásný hned ze začátku, odmítli nám na baru nalít. Že prý mámě ukázat občanku. Nasrat. Tak jsme to zkusily z druhé strany a povedlo se. Konečně jsme měly svoje pivka a mohlo se začít užívat života.
Jako předkapela se předvedli Substation, docela zajímavá partička pubošů s ďábelky metalohlasým zpěvákem. Hráli docela krátce, po nich už začali chystat proprietky hvězdy večera=DDD Ice-B, postávající v publiku, nějak nevypadal, že by se chystal se koncertu zúčastnit, no nakonec to zvládl a postavil se tam. Koncert skvěle začal, úžasně pokračoval a dokonale skončil. Hráli třeba Fidela, Na držku padám, Negrskina, Akci, Kokain, Lubrikační gel, Mámu, Všechno co je od B je dobré (včetně dvou štětek, co mi pivem zaprasily vlasy), Marihuanu, Jak chceš?, Fízla, Kfyž chceš hamburger dej si párek, V neděli se nedělá, Jožo Ráže, Viděli tě v igelitě, Jak jsi ji šukal, a tak dál, fakt už nevím, co všechno tam zaznělo. Bylo tu jednoduše úžasnééééé!!!! Ke konci se na nás vysrali a nezahráli Jahodové koláčky, ale jinak v pohodě. Na závěr jsme pěkně popili, a zablbli si=D Radši vynechám intimní detaily, ok?=DDDD

Elektrick maaaaaann!!!

17. září 2009 v 18:33 |  Žádný čas pro život
Dneskaaaaaaaa!!!!!!!

Celkem sranda

14. září 2009 v 15:52 |  Žádný čas pro život
Vlastně nic moc. Dá se to, žádná deprese na mě snad nechystá, a i když mě dost věcí sere (třeba naše dějepisářka), jsou i takový, co mi připadají docela fajn=)
Včera jsem byla se sestřičkou na Hanbných panchartech. Už podruhý=DDD Já jsem magor... Ale to nikomu a ničemu nevadí.
Dneska roznáším letáky, což mě sere neskutečně. Ješčtě štěstí, že tenhle týden je to naposledy, a ani toho není moc. Ještě štěstí=DDD

Quentin Tarantino (by Jim Smith)

12. září 2009 v 14:42 |  Kecy o čtivu
Padlo mi to do očí zničehonic, jako záblesk v temnotě. Tučným, červeným písmem vyjevené jméno - Quentin Tarantino. Jméno boha v záplavě laciné četby. Hned jsem si knihu koupila. Btw, je k ní DVD Jackie Brown zdarma=)
Zpočátku jsem čekala biografii a těšila se jak malý dítě, že se k jeho životu dozvím něco víc. Pravda pro mě nebyla zklamáním. Jedná se o podrobný rozpis všech jeho filmů, ať už jeho osobou režírovaných, nebo jen jeho scénářů, ať už nedokončených, plánovaných nebo kasovních trháků. Je tam prostě všechno.
Každý z filmů je rozebrán do nejmenších podrobností. Dočtete se nejvýznamnější hlášky (i když někdo pěkně zmrvil překlad dialogů), upozornění na opakované motivy (např. typický pohled z kufru ven - Reservoir dogs, Pulp Fiction, Jackie Brown, ...), detaily z přípravy filmů, castingů, natáčení, okolnosti vzniku filmů, kolik potíží doprovázelo práci začínajícího a kontroverzního režiséra. Dozvíte se, že Tony Scott úplně změnil konec Pravdivé romance. Že na roli Vincenta Vegy si brousil zuby Bruce Willis. Že byl Tarantino nařčen z rasismu pro časté užívání slova "negr" v Pulp Fiction. Že on sám se rozhodoval, jestli si zahrát Jimmyho nebo Lance. Že Michael Madsen téměř nenatočil scénu s mučením policisty, protože mu připadala příliš brutální.
To byla jen malá ochutnávka, a v knize je takových informací mnohem víc. Zní to jako reklama=D Ale doopravdy se to vyplatí.

Jak týden plynul

12. září 2009 v 14:25 |  Žádný čas pro život
Tenhle týden byl naprosto zabytej. A zabitej. Já skoro taky. neměla jsem čas ani na krátký zprávičky z mýho zaneprázdněnýho života. Teď je víken, a já mám naštěstí volný den=) Kdyby mě teď někdo chtěl někam vytáhnout, poslala bych ho do patřičných mezí.
Pondělí: Po návratu ze školy jsem počkala na brášku a šli vyzvednout kytaru na poštu. bylo to těžký jak kráva, kdybych ho neměla, nedala bych to. Doma jsme to chvíli štělovali, já pak dost dlouho ladila a nakonecv zjistila, že se to od akustiky dost liší. Tudíž že na to vůbec neumím. V šest mi přivezli letáky.
Úterý: Celej den mě deptala představa, že odpoledne strávím chůzí se zátěží. Škola trvala dost dlouho, měla jsem hrozně málo času to všechno roznést. Bytovky jsem dělala kolem osmé, a jeden chlap mě seřval. Idiot.
Středa: Nejhorší den. Škola skoro do pěti a dvě třetiny práce před sebou. Rozhodla jsem se trochu šmelit a neudělat všechny ulice. jak by na to mohli přijít?=D Večer jsem si sotva stihla udělat úkoly, než mi padla hlava. Jrůza, mám novou kytaru a nemám čas na ni hrát.
Čtvrtek: Konečně klid. Teda skoro. Školu jsem nějak přežila a odpoledne šla s holkama do města vybírat šaty do tanečních. nebyla to až taková nuda, kámoška si koupila dvoje krásný. Mě teda ty moje dvě hrůzy úplně stačí. Koupila jsem si učebnici do litaratury a sociologie, a hlavně lístek na Elektrick Mann=DDD
Pátek: Měla jsem v plánu jít hned po škole domů. Abych si konečně odpočinula. Jenom jsem musela jít do banky. Z bankomatu jsem sestřičce vybrala její podíl z prodeje kláves, poslala z účtu peníze slečně, od které kupuju Od soumraku do úsvitu a koupila si pudr. Poprvé v životě jsem platila kartou=D Bylo to velmi vzrušující=P Pak jsem šla domů a flákala se. Večer se konala rodinná výprava do čínské restaurace.
A dneska? Dneska strávím den před počítačem. A zítra jdeme se sestřičkou na Hanebný pancharty=D

Otec Goriot (by Honoré de Balsac)

9. září 2009 v 22:27 |  Kecy o čtivu
Otec Goriot je podle literatury prvním typicky balsacovským románem, což já osobně nemůžu posoudit, jelikož nemám s čím srovnávat. Ale hodlám to napravit, i když se mi tato kniha nezdála právě nejzábavnější.
Děj se odehrává v Paříži. Ústřední postavou je starý pan Goriot, dříve bohatý výrobce nudlí, nyní chudý penzista, z něhož si ostatní nájemníci tropí posměch. Jediným, kdo to nedělá, je student práv Evžen, který se snaží skrz své známosti ze strany bohaté sestřenice najít místo na výsluní pařížské smetánky. Zamiluje se do Delfíny, Goriotovy dcery, provdané za bohatého barona. Ona i její sestra jsou bohaté a vznešené, i tak ale nepohrdnou možností dostat něco ze svého starého otce. Střídavě jej využívají, což on chápe jako projev lásky. Odmítá se na věci podívat ze správného úhlu pohledu, protože své dcery otrocky, šíleně, až maniakálně miluje. Tudíž si zamiluje i Evžena, který podle něj může za náhlé štěstí jeho Delfíny. Jeho spokojené stáří však netrvá dlouho. Po Delfínině hysterické žádosti o peníze náhle onemocní a po dlouhém, bolestivém umírání, během kterého se ani nedočká přítomnosti svých dcer, zemře. Pohřeb platí Evžen se svým kamarádem, taktéž studentem, protože Goriotovy dcery odmítly na otcův hrob přispět.
Kniha je ze začátku až zoufale nudná. Děj se táhne předlouhými popisy postav i okolí. Než se konečně začně něco dít a čtenář pochopí, kam vlastně autor míří, je polovina knihy pryč. Pak už je děj o něco poutavější a čtenář se jen třese na to, jak to se starým pánem i jeho mladým přítelem dopadne.
Problém mi trochu dělalo pochopit, co tím chtěl Blasac říct. Linie příběhu je zaplněna činy dvou naprosto odlišných postav, a každá z nich má svůj život i své problémy, které jsou ale úplně jiné a nemají společného nic, krome lásky k Delfíně. Dělalo mi, a doteď dělá problém, rozeznat a uchopit společný jmenovatel, najít těžiště, myšlenku, která by z knihy plynula. Asi mi úplně nesedí Balsacův styl. Nicméně mu dájm ještě šanci, aby se mi zalíbil. Myslím, že je opravdu z čeho vybírat=)

Šílený víkend na jachtě

7. září 2009 v 15:18 |  Žádný čas pro život
No jo, zdá se to šílený, ale co si naši udělali papíry ny malou jachtu, furt s tím blbnou a někam za tímto účelem jezdí. Tento víkend to byl Orlík, kam vzali i mě a brášku. Říkala jsem si, že to bude naprosto příšerný a pro jistotu jsem si vzala nejtlustší bychli, co jsem našla.
Takhle nějak vypadal první pohled na tu nádheru, vypadalo to, že je tam hrozně málo místa, ale bylo to překvapivě prostorný. Člověk se sice nenarovnal, ale dalo se to. Zezačátku to tam strašně smrdělo, ale nakonec jsme si i na tohle zvykli=DD Když jsme vyplouvali, radči jsem byla zalezlá a nic nedělala=D Nevěděla jsem, co mám od jachtařskýho umění svých rodičů čekat.
Takhle to vypadalo uvnitř. Bylo to naprosto nejvíc vymakaný co se týče zabezpečení při naklánění, poličky se nedaly otevřít, jenom jsem slyšela, jak to tam cinká=DD Byl tam vařič, umyvadlo i záchod, kterej jsme ale nepoužívali, protože se nikomu nechtělo to pak vylívat=P
Nejkrásnější fotka, jaká se mi během víkendu povedla. Navečer jsme zakotvili u zámku Orlík, najedli se a šli spát. Během noci, pokud někdo zrovna nechodil, se loď skoro vůbec nehoupala, takže to bylo jak na souši. Zato když se někdo prudce pohnul, to bylo něco=D
Pohled na zámek Orlík, foceno z lodě. Váže se k němu docela úsměvná situace a to to, že si matka myslela, že je to hrad Zvíkov. Kravina, ale i tak nás o tom dokázala přesvědčit. Nakonec jsem to byla já, kdo odhalil pravdu=D Na neděli ráno se plánovala prohlídka, ale nakonec jsme nešli, i když nechápu proč. Já proti zámkům nic nemám=)
V restauraci U Cvrků jsme se stavili na večeři. Já jsem neměla hlad, jelikož jsem se celou dobu cpala buchtama, tak jsem si dala jenom rakvičky se šlehačkou. Hospoda to byla asi dost populární, protože měla i svůj vlastní pohled=D Právě se tam konalo nějaký myslivecký mecheche, takže jsme k jídlu měli celkem veselo=D
Celkově to bylo fajn, lepší, než jsem očekávala. Ačkoli jsme se dostali do několika nepříjemných situací (i když já nemám co soudit, u plaveb je to asi normální, že se loď tolik naklání), přežili jsme to všichni ve zdraví=D Nevím sice, kdy se mi rodiče vyléčí ze stresu, který si tím způsobili, ale pro mě to bylo celkem odpočinkový. I když taky zabytej čas. Ještě, že jsem si s sebou vzala Quo vadis=DDD

Další články


Kam dál